Paintball
No jo... To jsem se jednoho dne dozvěděla, že kolektiv z práce chystá akci "Paintball" . Protože mě tento druh sportu velmi silně přitahoval, a toužila jsem si vyzkoušet "ostrou" střelbu v terénu, stačilo už jen vyzjistit detaily.
Všechno nahrávalo v můj prospěch: Bude nás tam kolem šestnácti ( ideální, jak skrýt svou pravděpodobnou střeleckou neschopnost ), cca 2/3 budou ženský ( co si budem povídat, ideální příležitost to zkusit a neztrapnit se ) a do třetice dobrého: asi tak 90% účastníků tuto hru ještě neabsolvovalo ( takže určitě nebudu ten nej nej největší lempl ze všech ) 
Moje největší obavy totiž spočívaly v: A: bolesti... Kdo jednou viděl jelita a modráky z paitballu, musí mít zákonitě respekt. A že jsem na bolest velká cíťa! B: schopnosti střílet, krýt se atd... (aneb - co když to v týmu budu tak kazit, že mě vyhostí??? ) Ale obavy o tělo jednoznačně převažovaly.
Den D nastal, proplížili jsme se do areálu, po povinné instruktáži navlíkli povinnou výstroj a vystřelili několik zkušebních střel. Joooo! Ovládla jsem jak držení zbraně, tak i výstřely. První a podstatný díl úspěchu. ( Nutno podotknout, že zbraň jsem držela v ruce jen jedenkrát, a to asi ve věku 10 let nějakou mysliveckou pušku, se kterou jsem mířila na plechovku. Toť moje zkušenosti se střílením. Proto také taková radost nad "ničím". )
Rozdělili nás do týmů a vysvětlili pravidla boje. Nasadili jsme chránící masky a nastoupili do arény. Jooo, to se musí prožít na vlastní kůži. V hlavě mi hučelo, jak se ozýval přidušený dech skrz masku, tep vyšplhal ke 130. No, co si budem povídat, měla jsem takovou hrůzu z té kulky, že jsem se málem podělala! 
... Ozvala se píšťalka - signál vystřelit z úkrytu vstříc do osidel nepřítele. Teda, dodnes se divím, že mě při té první hře nesejmul dřív infarkt než kulka! Srdce mi bušilo až v kalhotách, to by se EKG měřiči pomněli! První hra byla spíš oťukávací, nikdo moc nevystrkoval růžky, ani nebyl příliš agresivní.
Velmi brzy jsem přišla na chuť ostřelování nepřítele, bylo to opravdu záživný! Moje první "smrt" se konala, až když jsem zůstala z našeho týmu poslední, dostala jsem to do stehna a... PŘEŽILA JSEM!!! JO!!! Ono to s tou bolestí nebylo až tak strašný!!! Měla jsem TAKOVOU radost!!! A nadšení ze hry stouplo o 200% .
Pak už jsme vrstvili jednu hru za druhou, zraněných přibývalo, kolegyně začala chystat atentát na mého muže, který ji dost brutálním způsobem sestřelil rameno ( obyčejný výstřel, ale ta jalovice, co se jí tam objevila... Ještě po 2 měsících mi tu "kulku" ukazovala! ) Hráli jsme i na mafiány, co měli za úkol sundat prezidenta s ochrankou. Jo, 3 mafiáni a jedna mafiánka ( já ) - mise splněna, ale na konci už nervy pracovaly, tak jsme se s mým kolegou mafiánem omylem sestřelili navzájem :-)) Ale než nám došlo, koho to vlastně střílíme, vyplýtvali jsme snad dvacet kuliček!! To se povedlo!!! 
Celkový dojem: Monokly klamou. Jelita z těch střel vypadají opravdu brutálně, ale ta bolest tomu není úměrná. Odnesla jsem si něco málo na nohách a na rukách, solidní bouli na hlavě a jinak pohodka. Cena této zábavy? No, ještě když jste student, tak to ujde... My pracující jsme za tu radost dali jednorázově skoro litr... Nic, co by se dalo opakovat pravidelně. Adrenalin a zážitek? Jednoznačně na vysoké úrovni. Pokud se potřebujete vybít z deptající únavné práce - luxusní varianta. Jenom pozor na to, s kým tam jdete. Takovej psychopat by nebyl úplně nejlepší volba!
