ZPĚT!
Konečně! Po několika opravdu dlouhých a těžkých měsících svítá. Dostávám se zpátky. Byl to hodně tvrdej boj s krutými prohrami a extrémním vysáváním energie, kdy jsem se snažila především přežít... Na víc nezbývala síla...
Nikdy bych nevěřila, jak dokáže jedna oblast v životě zatřepat celým člověkem, a postupně z něj vytvořit trosku, co se plahočí osiřelou zšedlou krajinou, sama a bez pomoci. Jako v hluboké studni, kdy jsou nahoře vidět krásné hvězdy, ale jsou TAK daleko... A člověk je úplně sám, v černé svírající temnotě.
Kdo něco podobného neprožil, nikdy by nevěřil. A také by nedokázal pomoci. Bylo to krutý a hodně bolestivý, po psychické stránce. Naštěstí jsem byla tak hluboko, že jsem narazila na dno. A když už jsem se po něm delší dobu procházela a nikde se nenašel bod, který by mě odrazil zpátky k hladině, řekla jsem si - holka, musíš to zkoušet vlastní silou. A tak jsem hodně zatnula zuby a začala plavat. Vyplavala jsem, až na hladinu.
Jsem zpátky! Sice si ještě dlouho budu jako pes "lízat rány" utržené v boji, ale to nevadí. Jak se říká: "Co tě nezabije, to tě posílí!" Je to pravda. Vyšla jsem jako vítěz, zocelená a s pevným krunýřem kolem své duše. Možná jsem v současnosti pro některé lidi příliš tvrdá a nemají pro mě pochopení. Ani nepochopí. Pokud neprožijí něco podobného.
Pro mě je podstatné, že mohu říct, že jsem "vyléčená". Hrdě, se vztyčenou hlavou a hlavně s úsměvem jdu do dalšího boje, a už se nebojím... Sice může přijít další podpásovka a další otřes, ale teď už vím, že se dá zvítězit. A ten pocit si v srdci uchovám.
