Zklamání
Procházíme životem.
Hledáme své místo pod sluncem. To pravé.
Častokrát se stane, že své místo najdeme, ale najednou zjistíme, že to není to, co bychom si přáli. A tak se odebereme vyhledávat nové.
Také velmi často zažíváme zklamání, protože sníme, plánujeme, představujeme si... A ono to dopadne úplně opačně...
Mnohdy se stane, že nám to naše místo zabere někdo jiný nebo přijde mrak a zastíní paprsky, na kterých jsme se hřáli. Je načase opět začít hledat jiné místo.
A tak jdeme životem, více či méně úspěšně, chytáme ty své šance do sítí, abychom je časem opět pustili po proudu dál, možná pro někoho dalšího...
Další kapitola sama pro sebe jsou naše omyly, neúspěchy a pády...
Jak by náš život bez nich asi vypadal? Jakou šanci bychom měli na posuny v našem myšlení, chování, jednání, kdybychom měli cestičku růžemi vystlanou a nemuseli bojovat s problémy?
Někdy je život hodně krutý. A zklamání se zdají být neúnosná. Procházíme černými dny, světlo se zdá být v nedohlednu, každý nádech bolí, ale my prostě musíme jít dál. Jdeme, a cestou zjišťujeme, že je bolest čím dál slabší, a nám se opět vrací krev do žil a život opět získává na kráse...
Začínám žít svoje druhé čtvrtstoletí... Jaké bude? To netuším... Jedno vím - na růžích (zatím:-) ) ustláno mít nebudu, ale vlastně po tom ani netoužím. Jenom prosím, ať mám sílu to, co přijde, ustát. Ať už to bude cokoli, a srazí mě to i na kolena, ať se dokážu brodit klidně i po čtyrech, ale ať jdu dál...
Protože vím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Protože vím, že některá "nejhorší" období mého života mě v konečném důsledku nasměrovala k lepším zítřkům, a protože vím, že jenom díky ustátým prohrám a zklamáním jsem dnes mnohem dál a zvládám toho mnohem víc...
Někdo kdysi řekl, že každý boj v životě bojujeme proto, abychom dokázali ustát ten příští, který bude zas o level drsnější.
Řekla bych, dle dosavadních zkušeností, že na tom bude velký kus pravdy...
