O všem možném i nemožném...

Zapomněla jsem napsat důležitou poznámku... Ano, večer jsem v rámci únavy z výletů odpadala poměrně slušně a rychle... Zato ráno jsem byla vzhůru už kolem čtvrté hodiny, a spánek... Nikde.

Nu což . Ještě že jsme s sebou měli notebook, a že tam bylo - sice pomalé - wifi připojení. Tak jsem aspoň tu časovou propast mezi probuzením mým a probuzením manžela mohla vyplnit méně či více užitečnou činností. ( Krom toho jsem pořád musela něco popojídat, abych zas neskončila s celodenní nevolností... Možná proto mě to tělo ani nenechalo vyspat! )

Den pokračoval ve stejném stylu jako předcházející. Mračna, vlhko, syrová zima. Přímo z našeho pokoje jsem toužebně hleděla na terásku s posezením, představovala jsem si snídani "v trávě" a celý tři dny sebe, manžela i sluníčko přesvědčovala, že my budem aspoň jednou jíst tam na tom čerstvým vzduchu. Tak akorát prd!

Opět snídaně ala švédský stůl, nachystání svačiny a odjezd směr Teplice - Adršpach. Krásný, dokonalý, úchvatný... Jsme magoři, takže jsme museli obejít úplně všechno - cestou, necestou. ( Všechno byly turisticky značený okruhy, to ano, ale některý z nich "neatraktivní" - les bez skal, kde prakticky nikdo nechodí, a podle toho to tam vypadá. Spíše prales, než les, místy dost neschůdný. A taky špatně značený - např. jedna značka za cca kilometr. )

Opět musím pět chválu na turistický hole. Bez nich bych byla ztracená. Z Teplických skal, po prodělání netradičního okruhu "pralesem" navíc, jsme se přesunuli do Adršpachu. Přišli jsme do Vlčí rokle - kde začíná, z našeho pohledu končí - Teplický okruh. Vylezli jsme těch několik málo schodů nahoru a pak zas dolů směr Adršpach.

Pravděpodobně proto, že jsme byli zblbnuti předchozím tápáním a hledáním "cesty necesty", vůbec nám nepřišlo divný podlézt pod závorou, která byla umístěna před strmým srázem. Abych neopomněla, během cesty jsme potkali tři anglicky hovořící páry ( 2 z nich byly Poláci, ale ANJ lepší než polština ) , jedna z žen se nás dost zmučeným hlasem ptala, jak je to ještě daleko, a jestli je ta cesta v pohodě, že to, co zatím prošli, byl děs běs. Uklidnili jsme ji, že pokud půjdou nejkratší cestou, tak určitě dojdou v pohodě (nevím, jak by se tvářila na ten prales, který jsme před chvílí absolvovali ) . Docela mi vrtalo hlavou, co myslela tím - děsná cesta. V Adršpachu jsem byla několikrát, a cesta mi přišla opravdu v klídku. Taky proto - když jsme podlezli onu závoru a dostali se na dost neschůdný scestí, jsme si hlavu nelámali... Pro omluvu svého orientačního smyslu: Zatím jsem to vždycky šla z Adršpachu do Teplic, takže naopak jsem měla menší problémy trefit hned do správné "skulinky ve skalách" .

Lezli jsme dolů a říkáme si - aha, tak proto si ta ženská stěžovala, ono to tu opravdu vypadá komplikovaněji než před lety... (shnilý nepoužitelný schody, zamechovaný skály, průlezy pro akrobaty. Zasekli jsme se, protože možnost pokračovat dál skončila. Obhlíželi jsme skálu zleva zprava, zprava jsme našli teoretický průlez. Prolezli jsme a průrvou mezi dvěma skálama vedly prudce dolů položené kmeny stromů. No co, někudy slízt musíme. Tak jsme se - napůl po prdeli - spustili. Došli jsme až k jezírku, kde jakákoli možnost jít dál jaksi skončila. Tak plavat, to jsem určitě nikdy neabsolvovala, na to bych nezapomněla! Logický úsudek byl, že jsme se někde sekli v cestě. Navrát zpátky znamenal obrovský úsilí, protože spustit se po mokrým klouzajícím kmenu dolů je jedna věc, ale vyškrábat se po něm nahoru, to je věc druhá.

Podařilo se. Manžel měl nápad - zkusit tu skálu obejít zleva. Já si sedla na bobek a čekala, s jakou přijde. Zjistil, že se dostane k té samé vodě, jen o pár metrů vedle. Mezitím jsme viděli jednu osobu proběhnout někde nahoře, tak jsme usoudili, že někde tam ta cesta prostě vést musí! Vrátili jsme se, podlezli závoru a hledali cestu. Přiznám se, že než jsme objevili tu zatočenou skulinku ve skále, chvíli to trvalo. Směrem od Adršpachu byste si té závory a naší zacházky vůbec nevšimli, ono zatočení vás automaticky navede dál na správnou cestu. Ale směrem od Teplic se jako logické pokračování jeví právě ta závora. Tolik jako omluva nám samotným.

Zdárně jsme vyšlapali schody nahoru a pak zas dolů, dostali se po schodech nahoru a dolů k jezírku a absolvovali plavbu Titanicem 2, vylezli po schodech od jezírka nahoru a pak pokračovali po schodech do Adršpachu. Tam už jsme každé další schody (jedno jestli nahoru nebo dolů) považovali za dobrej vtip. Za námi šla skupinka Poláků, která očividně už nemohla... Poté, co se jí otevřel obzor na poměrně dlouhé schody nahoru (a pak zas dolů ) dostali všichni jednotlivci přerývaný záchvat smíchu. Skutečnej záchvat. Tak dlouhej, že my jsme ty schody stihli - s přestávkama - vyšlapat a z druhé strany sejít. A oni se ještě pořád smáli. To já už drbala pod krkem kočku, která seděla na stole na odpočívadle pro unavené pocestné, a skály se ještě pořád otřásaly smíchem.

Naše cesta ovšem zdaleka nebyla u konce. Z Adršpachu jsme to museli ještě dojít po cyklostezce zpátky do Teplic. Obyčejný 4 kilometry, ale já už počítala každou stovku metrů, a s každým ujitým krokem doufala, že se na nás usměje cedule "Teplice nad Metují", nebo ještě lépe pakroviště s naším autíkem. Dočkala jsem se i toho, unavená nasedla a byla šťastná, že ... jsem předešlého večera navařila. Jak nám chutnalo!!!