O všem možném i nemožném...

...

Po masáži jsme se rozhodli ochutnat slovenské víno, které jsme den předtím zakoupili. Probém, čím otevřít láhev, jsem elegantně vyřešila: Je to hotel? Je. Na recepci přece musí mít k dispozici otvírák.

Sjela jsem výtahem k recepci a poprosila obsluhu o vývrtku. S úsměvem mi odpověděl, že na recepci žádnou nemají, ale buď ji budou mít v hotelové kuchyni, případně v nočním baru. V kuchyni už samozřejmě měli půlnoc, tak jsem se vydala k baru. Jelikož už bylo mimo sezónu, tak v deset večer byl noční bar téměř zavřený, jen dveře od skladu byly pootevřené.

Dodala jsem si odvahu, podlezla pod staženou zástěnou baru a nakoukla do dveří. Tam seděli dva číšníci a šéfkuchař a dlabali něco dobrého. (asi zbytky ze švédských stolů ) Vysvětlila jsem jim svůj problém, a oni - že není problém, že vývrtku mají a že mi láhev rádi otevřou osobně. Za poslední rok se jim prý nevrátilo sedm zapůjčených vývrtek. Vrátila jsem se tedy zpátky do našeho pokoje, chytla láhev a jela výtahem dolů. Během těch dvou pater mě napadlo podívat se, jak je láhev vlastně uzavřena. Na první pohled mi uzávěr přišel extrémně vroubkovaný na to, aby to bylo normalní skleněné hrdlo. Hmm... Odloupla jsem ochrannou folii a ... vykoukl na mě šroubovací uzávěr!! Takže žádnej korek, kterej by potřeboval vývrtku.

Stojím tam v tom výtahu a hledím jako vyoraná myš (zpracovávala jsem čerstvé informace). V tom se výtah zastavil v přízemí, otevřely se dveře a dovnitř se jal vstoupit mladý kluk (přibližně v mém věku). Asi jsem opravdu vypadala jak mentálec, protože se dost zasekl a opatrně se zeptal, jestli budu vystupovat, nebo co tu vlastně dělám... Já si v hlavě zatím stihla přehrát, že už vlastně služby hotelu nepotřebuju, tak jsem zablekotala něco ve smyslu, že ne, že já zas pojedu tam nahoru. S informací se spokojil a každý zmáčkl to své patro. Protože jsem s tou flaškou a výrazem v obličeji vypadala fakt blbě - usouzeno z jeho vyděšených pohledů - jala jsem se mu ve zkrácený verzi vysvětlit, co se vlastně stalo. Po třech větách začal prskat smíchy, očividně přesvědčen, že jemu by se něco takového stát nemohlo. Poté, co vystoupil z výtahu a dveře zaklaply, ozval se smích třikrát tak intenzivnější, vypadalo to, že se na té chodbě sklátil... Budiž, aspoň jsem někomu přidala pár minut života.

To už jsem dojela do svého patra, vystoupila z výtahu a na mysl mi přišla věta o těch zlodějích otvíráků... No jo, takže když se teď nevrátím s tou flaškou, tak budu automaticky zařazena do kategorie zloděje, který utřel nos... To teda ne!! Rozhodla jsem se svou reputaci zachránit ( a tím pádem rozšířit svůj omyl mezi širší publikum...)

Vrátila jsem se zpátky do výtahu, sjela a došla až do baru, kde hned všichni tři chlápci ochotně vyskočili s cílem otevřít mi láhev. Já jsem jen omluvně pokrčila rameny, že jim děkuju za snahu, ale že už jsem si poradila sama . Omyl byl přijat za všeobecného veselí, očividně se jim toto nestává každý den!

Aby ovšem bylo dílo dokonalé, musela jsem ještě výtahem zpátky na pokoj. Přijdu k němu a čekám, až dojede a otevřou se dveře. Dveře se skutečně otevřely... A v nich? Ten klučina, který se se mnou na začátku vezl nahoru!!! Vytřeštil na mě oči - jak jsem se tam ZASE??? objevila, zalapal po dechu a jenom vykoktal pár slabik. Já už byla dávno rudá až za ušima, takže jsem toho nevykoktala o nic víc, chytla jsem rychle dveře výtahu a zapadla, ať už ten trapas má konec!

Prostě - když trapas, tak pořádnej...