O všem možném i nemožném...

Rozhodli jsme se, že nebudeme přeceňovat své síly (přece jen jsme v letošním roce těm pochůzkám po horách moc nedali) a první den (pondělí) si uděláme spíše takový relaxačně-flákací (aklimatizace musí být).

Takže po snídani pěkně zpátky do postýlky a odpočívat po vysilujicím víkendu... Pak nějaká ta krátká obhlídka okolí... U hotelu se nacházelo dětské hřiště (ale nikde nebylo psáno nic o věkovém omezení), tak jsme ho do sytosti využili

Hrozně jsem se smála představě, že nás z nějakého okna pozoruje personál hotelu a ťuká si přitom na čelo. Živě jsem si představila, že jak půjdem kolem recepce, tak si nás zastaví a sdělí nám, že - ehmm, to hřiště je určeno dětem, přece... Můj muž nelenil, a hned mi opáčil: "Tak na to bych jim řekl - Víte, však já ještě to dítě jsem!" :-)) Na to se nedá nic odpovědět:-)

Odpoledne jsme si zapůjčili vybavení na kulečník, a vyhráli si pro změnu s tágem. Taky jsme otestovali hotelový bazén, který nám byl po celou dobu pobytu k dispozici.

Večeře, stejně jako snídaně, nás mile překvapila. Jídlo formou švédských stolů - kdo na co má chuť... No jo, jenže když to vidíte, a dostanete chuť na vše??? (Chi, odjížděla jsem jen o 2 kila těžší, tak to jsem to zas tak moc nepřeháněla, jenom trochu )

Po večeři opět bazén a taky jsme nakoukli do tamnější posilovny.

Večer ne a ne usnout, a ráno zas extrémně brzo vzhůru... To mi začalo už od prvního dne na Slovensku... ( Žel musím zkonstatovat, že od té doby se to nezměnilo a už jsem z toho děsně unavená, protože nějaký 4 - 5 hodin spánku denně pro "spáče" začne být do dvou týdnů tvrdě vyčerpávající...) Přisuzovala jsem to změně klimatu, horskému vzduchu, (muž měl taky podobné problémy s usínáním, i když tomu se aspoň dařilo spát po ránu - pokud jsem ho teda zrovna nevzbudila ) adrenalinu a nadšení z akcí a zážitků, ale nevím, proč to až doteď nepřešlo...

Druhý den (úterý) jsme měli v plánu horskou túru. Nebyli jsme si úplně jisti, kudy a kam přesně půjdeme, každopádně jsme chtěli jít trasu Chopok - Ďumbier, zbytek byl ve hvězdách. Trasu jsme si jakž takž nastudovali na mapách a vyrazili jsme bez jediné navigace ( plán vyrazit kolem osmé, abychom měli dostatek času, poněkud selhal, takže start byl až cca o 2 hodiny později, což se nakonec ukázalo jako ne moc chytrý nápad ). Z místa našeho hotelu v Jasné jsme šlapali vzhůru k vrcholu Poľany (říkala jsem si, že když zvládnem toto převýšení, zbytek bude hračka)... Z Poľany na Chopok, tam obědová přestávka. Dále směr Ďumbier. Věděli jsme, že tam někde v sedle pod Ďumbierem bychom měli při zpáteční cestě stočit směr kolmo dolů, a dostanem se tak do vesnice pod naším hotelem, teoreticky... Po cestě jsme potkali dva "rádoby" odborníky, kteří něco takového neurčitě potvrzovali. Ale přesnou cestu nevěděli.) Na Ďumbieru ještě pár povinných fotek, jenže to už nás tlačil čas, protože bylo kolem páté, zpátky daleko, tma brzo, a taky, v osm hodin už jsme měli naplánovanou masáž...

U první rozdvojky na zpáteční cestě jsme přemýšleli, jestli cesta, která vede jiným směrem než ta příchozí, bude ta správná pro náš sestup do doliny. Jistý muž nám to - opět neurčitým mávnutím ruky - potvrdil. Tak jsme šli. Respektivě, chůze se spíše měnila v závodní tempo orientačního běhu. Sestup už byl citelný, ale zatím to šlo. Brzo jsme došli k další - dost zvláštní - rozdvojce. Jedna cesta vedla směrem vzhůru do sedla, z něhož jsme původně měli jít zpáteční cestu. Druhá vedla přímo dolů do údolí a končila neznámo kde.

Zde musím podotknout naše silné rozhořčení nad značením turistickým tras - spousta směrů měla jako nejbližší udanou vzdálenost poznačené místo 2-3 hodiny od značky. Co já vím, kam to dojde za 2-3 hodiny??? My potřebovali vědět, kde se ocitneme zhruba za hodinu... Na výběr jsme tedy měli ze dvou možností. Buď to risknout do neznámého údolí končícího kdoví kde, s tím, že dole bychom museli ještě překonat neznámě vysoký hřeben pro přechod k hotelu, anebo nastartovat zpátky vzhůru na druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater (samo o sobě šílená představa!) a z něj se spustit kolmo dolů k hotelu, s převýšením téměř 1000 metrů... (bez komentáře!)

Po zralé úvaze jsme jednohlasně odhlasovali výstup zpět na vrchol a následný sestup. Trasa šílená, ale aspoň máme jistotu, že trefíme napoprvé... Časově jsme si to nedokázali dost dobře představit, ale já jsem zarputile tvrdila, že o půl osmé musíme být v restauraci na večeři! (přijít o druhou večeři, to už bych nepřežila, a přijít o masáž, to by mě taky nepotěšilo)

Musím velice poděkovat jisté turistické pomůcce, a tou jsou turistické hole. Nebýt jich, tak se vší pravděpodobností nedojdu ani na ten Ďumbier (o šíleném běhu a sestupu zpátky vůbec nemluvě!)

Vidím to jako dnes, jak jsem syčela jak parní lokomotiva a chrčela jako kůň v posledním tažení... O prázdných lahvích v batohu radši nemluvit... Šetřili jsme, šetřili... Ale přesto nám na zpáteční cestu zůstalo jen necelýho půl litru vody... Bundu jsem měla propocenou, že mi z rukávů odkapával pot! Myslela jsem si, že to FAKT nedám! Ale když už jsem fakt mlela z posledního, za zatáčkou se objevil vrcholek, a my byli NAHOŘE! Tak tedy, teď ještě ten závěrečný sestup.

Cesta vedla mírně klikatě, místy byla přerušená kvůli probíhající rekonstrukci lanovky... Velice záhy jsem se vykašlala na ony "kopec zmírňující" klikatice a švihala to již přímo rovno dolů. Tato část byla díky brzdnému efektu hůlek opravdu pohodová. Hrůza nastala v poslední třetině, která již byla prudká jako příkré schody, až na to, že schody nikde nebyly. Občas to mimo jiné klouzalo po trávě a uvolněnému podloží štěrko-šutrů.

Manžel mě průběžně kibicoval, že mám přidat, že to nestihnem, že jsem moc pomalá, že už se stmívá atd... Takové negativní povzbuzování ve mě vyvolává okamžitý odtok energie někam do kytiček, o to mi bylo hůř. Naštěstí si to nechal rychle vysvětlit, a našel taktiku, jak mě naopak vzpružit...

Já stále ve svém nezlomném optimismu tvrdila, že to do půl osmé prostě MUSÍME stihnout... A řekla bych, že i díky tomuto "nesmyslně nereálnému" odhadu jsme to nakonec stihli... v půl a deset minut... Úctyhodný výkon... Opravdu.

Rychle jsme svlíkli smočený trika, naházeli do sebe večeři (a zrovna měli taaaaaak výborný hovězí guláš, a my museli tak spěchat), osprchovali se, a už jsme leželi na masérském lehátku. Já si po masáži nechala aplikovat na záda ještě prohřívací skořicový zábal a během těch 20-ti minut, co jsem ležela, jsem se na chvilku i ztratila ve snu... Nedá se ale říct, že bych v noci spala jako zabitá... Střídavě jsem se budila, a ráno byla opět brzo vzhůru. Unavená. Ale přesto totálně happy z včerejšího -až na detaily- vydařeného výletu.

PS: co se týče ztráty tekutin v průběhu výšlapu - v čase mezi 22 večerní a půlnocí jsem vypila litr a půl vody, přesto jsem svou žízeň neuhasila. O tom, že jsem steží doplnila rezervy svědčí i fakt, že po zbytek noci jsem ani jednou nešla na WC... Po flašce vody???

 PS2: výhled na hřebenech byl fascinující, dostali jsme naděleno naprosto bezchybné počasí, na nebi ani mráčku, prostě fantazie, a ty vzdálené obzory... Úchvatné!