O všem možném i nemožném...

V sobotu odpoledne jsme vyrazili obtěžkání horentní sumou zavazadel směrem k rodičům. Já se doma zavřela do pokojíku a pokračovala ve cvičení toho svýho altu. Myslela jsem, že mi hlava pukne jak zralej meloun, ale nakonec se nestalo, a já si svůj hlas vryla tón po tónu do paměti... Tak teď už jen doufat, že se mi při pohledu na nevěstu nestáhne hrdlo a místo zpěvu nepotečou slzy (moje téměř standartní reakce na svatbách )

V neděli ráno jsme odjeli směr svatba. Všechno dopadlo na jedničku, i když jsme nakonec neměli takový prostor pro "generální zkoušku", tak se píseň opravdu povedla, nevěsta byla krásná a nakonec se k překvapení všech opravdu vzali!  Ach to nerozumný mládí!!!

Co mě překvapilo - moje veškeré emoční reakce byly utlumené na minimum, tak mi to přišlo, jako bych se dívala na nějakej pěknej film a dobrý. Ještě jsem čekala, jak mě to přemůže, až se postavíme dopředu a uvidíme jim do tváře, ale ty emoce se někde zbrzdili. Naštěstí:-) Tak jsem aspoň věnovala energii do zpěvu, a ne do snahy zadržovat slzičky:-)

Po svatbě a povinném focení jsme se rozloučili a vyrazili směr dovolená. Podotýkám, že je strašně stupidní, aby si nějaký váš známý naplánoval svatbu v den vašeho odjezdu na dovolenou! :-) Opravdu!

Protože jsme na Slovensko pokračovali přes naše bydliště, tak jsme měli v plánu se ještě zastavit doma a odložit společenský oděv, a tehdy začaly naše peripetie s navigací.

(Já osobně jsem spíše odpůrce navigace, obzvláště poté, co jsme s ní už všechno stihli zažít. Ne, opravdu, radši si trasu naplánuju podle mapy, a navigaci použiju po městě, nebo když je nějaká složitější objížďka, nebo se člověk někam zajede, případně jako průvodce po neznámé trase - je příjemné mít ten přehled cca 200 metrů dopředu... Manžel oproti tomu pojede s navigací i notoricky známou trasu a tyhle její děsivý "omyly" omlouvá tím, že je to jen softwarový program, který ona chudinka přece nemůže ovlivnit. Souhlasím, nemůže, ale to neznamená, že už málem několikrát neskončila rozšlapána na tisíc malých kousků...)

Tedy, zadali jsme trasu, ale už po prvních 5 km jsme uznali, že nás zase tahá po všech zadnicích světa. Vytáhla jsem mapu, a konzultuju její výpočet s mým zrakovým vjemem na mapě. Přišli jsme na to, že je opravdu mimo, tudíž, že pojedeme dle navigace mapové... Nicméně i tak mě neuvěřitelně vztekalo, že přestože přímá cesta vedla naprosto zřetelně přes dvě velké města, tak když jsme dojeli na nějakou křižovatku, ona to očividně táhla oklikou na sám konec světa (nebo aspoň republiky). Div, že to v autě neskončilo hádkou tří "bytostí"...

Štastně jsme dojeli domů, vyhodili zbytečnosti a pokračovali v cestě. Tak nějak rámcově jsem věděla, přes co asi máme jet, ale v rámci všech okolností posledního týdne nebyl čas dopodrobna naplánovat trasu... Tedy najeli jsme na dálnici, ze které jsme časem měli sjet a pokračovat směrem na hranice a dál... Jelikož je toto novější úsek dálnice, navigace ho nezná a po pár kilometrech "sjede z cesty" a permanentně hlásí, ať po 80-ti metrech zahneme doprava. Toto hlásí v úseku více než 100 km. Protože jsme o tom už věděli, nepřišlo nám to divný. Až po delší době si říkám, že my v té republice jedeme vlastně na úplně opačnou stranu, než bychom měli jet, tudíž už jsme asi dávno minuli sjezd, kterým jsme měli odbočit. (O tom samozřejmě ta navigace nemohla vědět, protože tu dálnici neznala).

Hmm, tak jsme na prvním sjezdu sjeli a začali zkoumat, kde jsme a kam jedeme. Našli jsme odpovídající trasu v mapě a řídili se dál podle mapy. Ta kráva navigace nás stejně ještě několikrát chtěla točit úplně jinam... No nevím, nevraždili byste?????

Dojeli jsme na Slovensko a pak k první dálnici. Samozřejmě jsme počítali, že pojedeme bez dálniční známky někde vedle dálnice. No to byl vůbec děsný problém pro navigaci - najít jinou trasu, ale první část jsme našli relativně dobře. V dalším městě nás opět táhla na dálnici, tak jsme ji zadali jinou trasu, a ona našla... Hmm. Jenže od té úplně původní se již lišila o dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme měli objednanou polopenzi a večeře se podávaly pouze do 8 večer, tak už jsem se holt smířila s tím, že dnes pravděpodobně večeře nebude... Ale že nás potáhne těma úplně největšíma zadnicema, který na Slovensku můžou existovat, to jsem fakt netušila! Naštěstí (?) jsem tuhle část trasy zaspala, jinak bych snad vystoupila a šla pěšky. No můj muž to vzal prostě se stoickým klidem (ona za to ta navigace přece nemůže, jo!)

Jak jsem se probudila, tak už jsem na zbytek cesty zas dělala navigátora, a tak jsme nějak dojeli... No, fakt jsem se snažila moc nepěnit...

Přivítal nás krásný hotel v krásném prostředí, takže cestovní strasti byly velice rychle zapomenuty a my jsme se začali těšit na příjemně strávený týden...