O všem možném i nemožném...

Obyčejné průměrné pracovní ráno. Až do onoho zlomového okamžiku. Zlomového nejen v přeneseném významu, ale doslova...

Vstanu, zajdu do koupelny, kde provedu všechny standartní úkony ranní hygieny. S odličovacím tampónem poté zamířím do kuchyně ke koši. Rozespalá, bez očekávání něčeho nestandartního, sehnu se, abych odhodila onen odpadovej kousek vaty. Ještě pohnu rukou pár centimetrů vpřed, abych se trefila... A v tom okamžiku se mi tak trochu změnil život...

Nic, ani rupnutí, ani křupnutí, žádný doprovodný zvuk... Jen němé ticho, a já s úžasem vnímám neskutečně ostrou bolest, která mě "zlomila" v bedrech, a poslala celé mé tělo na všechny čtyři. Po chvíli hlubokého dýchání bolest opadla a já se po stylu nemotorného pejska dohrabala do vedlejšího pokoje na koberec, kde jsem se uložila do polohy plodu v bříšku maminky.

Chvíle odpočinku, zjištění hmotných i nehmotných škod a rozsahu pohyblivosti, procvičení a protažení. Zjistila jsem, že jsem plně funkční a použitelná, nikde nic nebolí ani nestřílí, tak jsem za preventivní podpory prášku na bolest vyrazila do práce.

Zde jsem čtyři hodiny bez problému fungovala. Pak jsem si sedla v kuchyňce a v klídku piju vodu ze svého hrnečku. Opět nic - žádný pohyb, trhnutí, prostě NIC. A najednou dýka v zádech. Na tom samém místě, kde se objevila ráno. Jenže mnohem intenzivnější a krutější. Nešlo se nadechnout, nešlo se pohnout. Snažila jsem uhnout do jiné polohy, která by přinesla úlevu, ale žádná nepomohla. Pomalu jsem se - za pomocí všeho kolem sebe - přesunula do předklonu a opět na všechny čtyři, kde jsem asi 5 minut vydýchavala. Kolegyně mi zatím dojednala návštěvu u rehabilitační paní doktorky. ( Jo, některé služby pro zaměstnance polikliniky si nelze vynachválit. )

Ve zkratce - nepřišla na nic extra zajímavýho - to že mám bloky kolem kostrče a kyčlí, ty tam jsou prakticky pořád, pokud nejsem po čerstvé návštěvě maséra... Absolvovala jsem obstřik na ony bloky, které ovšem s tímto akutním problémem souvislost neměly a dostala předepsané rehabilitace ve formě ultrazvuku, prozatím, než přejde akutní fáze. A jinak - co chcete dělat s akutním problémem? Prášky na bolest, teplo a klid. A byla jsem odeslána domů...

Jo, to se řekne. Jděte domů, když se pohybujete jak 80-letý pacient po oboustranné mrtvičce, či pacient v posledním stadiu Alzheimera. Největší problém se objevil v pohybu směrem dopředu dolů. Ani deset centimetrů předklonu bez toho, aby mě ona oblast opět nesevřela do nesnesitelné bolesti. Aspoň jsem věděla, co nesmím dělat:-) 

Převléknutí z pracovního do civilu zabralo cca 10 minut, tak jako pohyb po chodbách směrem k přivolanému odvozu. Manžel mě hodil domů a odvedl až do postele, a tím vlastně tento vtipný příběh "mladé a zdevastované" skončil.

Následující týden mi masér zjistil, že mám v dané oblasti vpadené dva obratle dovnitř směrem do břicha, tak mi je - v rámci možnosti napravil a fixoval, a já se - v plném provozu - rehabilitovala dále. Pomlčím o tom, že jsem týden na to absolvovala pracovní pobyt jako cvičitel a masér... Ten týden mě po stránce zad dostal trochu do formy, ale žel jsem z něj pro změnu odešla s akutním zánětem dutin kvůli totálnímu prochlazení. ( Co byste také chtěli, když celý rok bydlíte v bytě v 7. patře, kde to slunce žhaví a i v noci spíte při 30°C, a pak se ocitnete v hotelu na Vysočině, kde teplota pokoje nepřesáhla 15°C... Můj organismus to prostě nerozdejchal... ) Ale to už je zas jiná kapitola...

Název tohoto článku reaguje na trefný dotaz mé kolegyně: "Ty poslouchej, ale když máš v tak mladým věku záda v takové řiti, jak chceš absolvovat těhotenství???"

No, popravdě mě nenapadlo žádné jiné řešení, než si podat inzerát na dělohu... Už abych začala shánět patřičný finanční obnos...