O všem možném i nemožném...

To jsme takhle jednou přijeli k rodičům na návštěvu ( je to asi 2 týdny) a jeden celý den věnovali chystání dřeva na zimu.

Maminka chystala oběd, muži ve zdatném věku ( otec se svým zeťem ) štípali dříví, a já s dědou ( devadesátka na krku ) jsme skládali.

Přišla jsem v době, kdy měl dědeček naskládanou řadu asi do půlky ( šířka cca 3 metry, výška cca 2,5 metru ) .

Ne, že bych měla nějakou touhu poučovat o 65 let starší a moudřejší osobu ( cholerika, který vyrůstal v době, kdy šediny NĚCO znamenaly, a hlavně jim byla vyjadřována naprostá úcta, pokora a další dnes neznámé "pocty" ), ale přece jen, když se podíváte z boku, a vidíte, jak se ta rostoucí hranice pomalu ale jistě vysouvá ven... a jak se při čelním pohledu ty polínka vyklání směrem k vám, místo toho, aby byla vodorovně nebo kousek zapadala směrem dovnitř... No, uznejte!! Přece nedopustíte, aby to na tu starou osobu popadalo!!!

Jasně, perfekcionismus se ozval

A tak tedy, způsobem mně vlastním, jsem začala nebohého dědečka "kibicovat" . ( Jsem totiž pravděpodobně jediná osoba v blízké rodině, od které si nechá něco vysvětlit, která si může dovolit s ním nesouhlasit = vyjádřit svůj odlišný názor, odporovat mu, hádat se s ním a upozorňovat ho na jeho chyby. ) To je ale POSLÁNÍ pro perfekcionistu , kdo by se toho nechytil???

Tedy, začala jsem do něho "šít" , že takhle mu to spadne, že se mu to vyklápí, že špatně otáčí polena, že nesprávně rozmísťuje dlouhý a krátký polena... A dědeček se až na vyjímky řehtal. Několikrát jsem chytla jeho pár již narovnaných polen a rozmístila je... No lépe, samozřejmě . Bylo to rychlejší, než mu to - vzhledem ke sluchové indispozici - vysvětlovat.

Chlapi se řehtali taky a taťka mě ještě nabádal, co mu všechno mám ještě "doporučit"... On si to samozřejmě jako syn dovolit nemůže. Byl by seřvanej, ještě než by promluvil. Pak probíhala komunikační vložka, kdy jsem na dědu pokřikovala ze žebříku, jaká konkrétní polena mi má podávat nahoru pod střechu - aby byly mezery co nejmenší, aby to bylo dobře zapřený, aby ... Fakt magor, ne? :-))) Nicméně, odvedenou práci jsem na konec ohodnotila jako kvalitní a úměrnou věnovanému času.

Byl oběd a pak jsme se znovu vrhli na dřevo. Děda po obědě odpočíval - perfektní příležitost, jak začít stavět novou hranici dle svého! Jenže ouha! Šlo to... Nějak.... Pomalu... Brzo jsem přišla na to proč. Hranice totiž byla na jiném místě, délky do 2 metrů, volná z obou stran, částečně i zezadu, tudíž to působilo, jako bych permanentně skládala JENOM boční pilíře. A na ty se musí joo dávat pozor, když jsou první a poslední oporou celé hranice. Ještě když máte unikátní dřevo - co kus to originál, a často různě pokroucené sukovité špalky. Opravdu mi přišlo, že jediný, co dělám, je stavění okrajů - jasně prostřední část jsem do třech pater zaházela během minuty, ale ty kraje... Tenhle nebo tenhle? Takhle, onak, zleva, zprava, dopředu, dozadu, z které strany otočit????? Jeden kus dřeva, na třicet možností umístění...

To bylo STRAŠNÝ!!! OPRAVDU! Dědeček naštěstí přišel v době, kdy už jsem skoro lezla na žebřík, takže "neměl moc příležitostí mi mou dokonalost nabourat" . Aspoň jsem ho pobavila svým "přerovnávacím nadšením" ... Bylo to spíš utrpení. Nakonec jsem ještě obhlížela celou hranici, a do "zbytečně větších mezer" zastrkávala různá tenká dřívka, aby to náhodou celý nemělo tendenci se setřást.

Při večeři jsem hodně brblala nad tím, proč musím mít tak ujetý sklony chtít něco absolutně dokonalý...

Ale pochopte, vždyť by to mohlo spadnout! ...