PERFEKCIONISMUS
Mimo jiné nás vybaví taky solidním počtem komplexů, předpojatostí a vžitých vzorců chování. Které potom samozřejmě my nevědomky opět předáme svým dětem.
A jak se někomu s nějakým takovým dárkem žije? No, posuďte sami:
Dárkem mojí maminky byl perfekcionismus. Já si ho přetvořila na perfekcionismus selektivní... Jak se projevuje??
Inu - takový perfekcionista to má na háku všechno... Prostě vše je dokonalé... ( TO MUSÍ BÝT UTRPENÍ!!! ) Zato my - selektivní perfekcionisti - si jednoduše vybíráme, v čem chceme svůj perfekcionismum uplatňovat a rozvíjet... ( Ne teda zcela dobrovolně, prostě nás pudí nějaký pudy, že některý věci musí být víc než dokonalé... )
Např. taková moje sestřička... To je zrovna ukázkový případ umělce spojenýho se selektivním perfekcionismem. Jak tím trpí ona, no to si skočte přečíst na její blog:-)) Ještě si pamatuju, že jednoho dne psala o tom, jak jí dělá problém napsat "perfekcionistiský článek" a kolik nad tím stráví času. Tady to je: http://kopretiny.blogspot.com/2010/02/sebezpyt.html
Jinak, musím říct, že mě právě "nakrkla" protože výraz "selektivní perfekcionista" použila o rok a půl dříve než já!!! Dávno jsem na něj zapomněla.. A tak si říkám - nejsme my dvě náhodou ségry??? 
BTW: Pravdou je jedna věc, a to, že každá "pozitivní" úchylka má i svou slabou stránku... Ve smyslu - že každý génius má životní oblasti, které mu méně či více unikají... Počínaje umělci, konče vědci. Někde mezi tím výčtem se pohybuju i já. Můj perfekcionismus se projevuje opravdu náhodně ve vybraných situacích... Bez předchozího upozornění. Činí mi tak menší či větší potíže.
Začalo to, když jsem málem ještě byla v plenkách. Tedy v předškolním věku. Tedy nevím, zda to do mě bylo geneticky vloženo, nebo již tenkrát jsem onu "dokonalost" vycítila a nasála.
Můj obří problém spočíval především v tom, že... Pokud jsem neměla být NEJLEPŠÍ, šla jsem od "toho" pryč. Jako malé dítě jsem se tak projevovala spíš sporadicky. Horší to bylo na škole. Asi tak v páté třídě jsem přišla na to, že mi někde ujel vlak v mojí doposud nejlepší hře na housle. ( Pravděpodobně jsem fakt byla nej hráč ročníku a pokud ne, tak jsem o tom byla skálopevně přesvědčena. ) Jenže taky jsem byla přesvědčena o tom, že kdybych na sebe byla mnohem tvrdší, mohla jsem být už mnohem dál. Tehdy jsem upustila od svýho snu jít na konzervatoř, protože ... Jsem nebyla nejlepší!!! Alespoň ne v porovnání se světovými umělci!! Vždyť ti začínali svou kariéru ve třech, čtyřech letech, v mém věku již byli na vrcholu "slávy" . Blbej důvod, co? 
Takhle to pokračovalo dál... Na střední jsem provozovala spousty koníčků. Tak třeba - znakovou řeč... No, jo, jenže když jsem po půl roce zjistila, že já bych se sice rukama nohama nějak dorozuměla, ale v zásadě bych nestihla "odezírat" z ruk hluchoněmých... Šla jsem od toho pryč!
Další případ mluvící za všechny... Od osmnácti let se věnuju masážím různého druhu. A že těch kurzů opravdu nemám málo... A že mám pocit, že k tomuto mám dar přímo od Boha... Ale spolu s tímto se ve mně strašně mele pocit toho, že nejsem tak dokonalá jako ... ti maséři - fyzioterapeuti, co to praktikují 20, 30 let!!! ( A přitom sama tvrdím, že ačkoli jsem vyzkoušela již desítky masérů v různých koutech naší drahé matičky země, dobré maséry jsem zatím potkala jen tři. Ostatní? Jen oči pro pláč! A žel si troufám tvrdit, že pokud bych měla možnost, sama bych se namasírovala lépe, než ten, co je na onom třetím místě. )
No, jenže spolu s tím se mi pojí to, že... Neovládám úúúplně všechny metody, který jsou na trhu, ani nejsem vystudovaný fyzioterapeut... A to pro mě znamená, že... Nejsem dokonalý masér. A obří blok je na světě. ( O to víc mě točí, jak někteří "maséři" po dvouměsíčním základním kurzu a s nulovou znalostí problematiky hrdě "napravují" lidem zablokované obratle... A vůbec je neděsí myšlenka, že by tomu člověku mohli taky nehezky ublížit... Neskutečný!!!! )
Anebo takový zpěv... Jako dítě jsem zpívala jak o život... Mám hudební sluch, o tom není pochyb... Šlo mi to dobře... Jen posledních deset let jsem to tak trochu odložila do šuplíků, tudíž v současnosti můj hlas není tak vyzpívaný... Dokud zpívám s hudebními průměry, můj hlas hrdě zní. Jakmile se vedle mě postaví někdo, kdo si umí i pohrávat s barvou a tónem hlasu... Můj vlastní hlas - ne já - mě pošle do kytek!!! A už zpívám jen jako ten průměr...
Po tomto - ne úplným - výčtu mám silnej pocit, že je to se mnou mnohem horší, než jsem si původně myslela... A že asi budu muset navštívit Chocholouška.. No, aspoň už vím, k čemu je ten blog dobrej!! 
