Mess
Je to, jako když se zastaví čas... Včera bylo skvěle. Zítra bude nanic. Ale to nevadí. Stojím někde uprostřed toho, a je mi úplně jedno, co bude zítra. Pomalu se učím zlatému pravidlu - neřešit, co nemá řešení. Ono to taky do týdne, do měsíce, nebo do roka může být úplně naruby.
Snažit se udělat a hlavně zvládnout to, co zvládnout mám nebo musím. Najít nějaký systém a řád. (Nastolit řád aspoň tam, kde si můžu dovolit vyskakovat. A proto je tolik těch malejch psíků, co tak strašně ňafaj. A tolik jim to dělá dobře.)
A taky spousta volitelných rozhodnutí... Jako když člověk hledá dobrého doktora. Dvacet lidí řekne - ten je úplně nejlepší, se vším poradí, se vším pomůže... A jiných dvacet o něm vychrlí ty nejhorší možné varianty toho, čeho se opravdu u doktora nechci dožít. Takže zas jdu do slepého a jenom zkouším. To je docela dobrý vtip.
Což mi připomíná, že bych se občas mohla zastavit alespoň na jedné z té haldy preventivních prohlídek u různých specialistů, ale nějak to do toho 1/2 až 2 let nejsem schopná zařadit. I když, když ty zuby pořád pobolívaj, asi by ten zubař nebyl od věci...
...A když se ohlídnu zpět, je to jako lavina, která s sebou strhává vše, co jí leží v cestě, nabaluje, a letí čím dál větší rychlostí, a nikde možnost zabrzdit. Takhle vidím svůj poslední rok, kdy sotva stíhám chytit dech na všechno kolem. A tak to postupně odnáší známí, kamarádi a pak ti nejbližší.
Hledám způsob, jak to zastavit, protože nechci skončit s robotickým naprogramováním - ano, jistě, všechno je super, to je dobrý.
Chci taky něco pořádnýho v životě udělat, něco umět, někam dojít...
