O všem možném i nemožném...

Jsem zapomenutá uprostřed lesa, nohy mi svazují liány ostružin, stromy nade mnou uzavírají své koruny, okolní krajina se začíná vzdalovat. Zaostřuji pohled na blízké okolí, vnímám jen vlastní dech a bušení srdce. Intenzivní bušení. Jako lovící zvíře, které číhá na kořist. Jako ostražitá kořist, která ví, že na ni číhá nebezpečí.

Můj první houbařský zážitek...

Jak to vlastně všechno začalo? Počkejte...

Byla jednou jedna malá holčička, kterou občas tatínek vytáhl v neděli brzičko při úsvitu do lesa. Na houby. Holčička se do lesa těšila, ale na houby? Eeee.. To se jí moc nelíbilo... Tatínek procházel lesem, sem tam se shýbl a zavolal na holčičku – pojď se podívat, co jsem našel. Ukazoval jí, co jsou jedlé houby, a které až tak dobré nejsou.. Holčičce se nejvíce líbila skupinka muchomůrek červených, které pravidelně rok co rok lemovaly vstup do lesa. Taková malá brána do světa víl a skřítků. A hub. Ale protože tatínek nebyl žádný vášnivý houbař, nýbrž jen příležitostný rekreant, žádnou vášeň na své potomky přenést nemohl.

Uběhlo pár let. Sem tam se stalo, že na dovolené pod stanem tatínek s maminkou odběhli do okolní přírody a během chvilky se vrátili s plnou náručí bedlí, které pak zručně připravili na přírodno na otevřeném ohýnku. Téměř jak za dob pravěku- jen ten mamut chyběl...

Za dalších pár let z malé holčičky vyrostla pořádná slečna, a ta slečna občas jezdila pracovně na různé rekreační pobyty do hotelů v přírodě.. A tam viděla jakési nadšence amatéry, kterak se jali zničit celý houbový arzenál tamějších lesů... Ano – dámy i pánové odejivší z velkoměst se náhle změnili v partu barbarů soutěžících v donesení největšího množství ledabyle urvaných těžko rozpoznatelných hub. Kdyby jen barbarů. Dalo by se spíše říct, že v partu vrahů a sebevrahů. Nejen že škubali hlava nehlava, co jim přišlo pod ruku, oni to dokonce rvali „noha – nenoha“ . Sem tam osamocená hlavička, sem tam osamocená nožička – „Víte, ten klobouček byl celej prožranej červy, ale ta noha, tu jsem tam NEMOHLA nechat!“ A tento celý úlovek, namačkanej „halabala“ do igelitek, jali se pánové a dámy předávat kuchaři!!! Prý na houbový gulášek!! Díky Bohu, že kuchař byl člověk rozumný a nejen že proviant odmítl, ale i poučil příchozí osazenstvo, kterak se houbičky sbírají a kterak vypadají některé nejedlé houby vykukující z igelitky.

Někdy v této době již mladá slečna našla svého chlapce a s ním nachodila velké množství kilometrů po lesních stezkách. A někdy mladého pána napadlo – co tak kdyby se vrátil do dětských let a zkusil ulovit nějakou tu houbu! Jenže slečna, poučena z negativních zážitků, jala se peskovati tohoto mladého muže, kterak si může dovoliti neznale sbírat nahodile rostoucí houby... Mladý pán jí vysvětloval, že ony „základní houby“ se poplést nedají, ale ona nechtěla slyšet, protože byla mladá, a nechtěla umřít krutou a bolestivou smrtí selhání jater po požití jedovatých hub... Mladý pán se raději nehádal, protože sám uznal, že ženě nemá smysl odporovat, že není až takový odborník a že by takto také nechtěl umřít... A slečna měla klid...

Do té doby, než...

Jednoho mírně plačtivého dne se mladý pár, trávící svou dovolenou v panenské přírodě, odhodlal zajít na vycházku do blízkého lesíka. Že se jen tak projdou... Co se však nepřihodilo! Lidé, které míjeli, si z lesa nosili plné hrsti či rovnou plné košíky krásných hub! Mladé paní náhle přecvakla vyhýbka v hlavě. V té chvíli se začaly dít neuvěřitelné věci! Nejen že v mžiku zapomněla na všechna varování ohledně všech smrt přinášejících malých potvor, nejen že jí v okamžiku přestala vadit nedostatečná houbařská vzdělanost její i manželova, krom tohoto jí zničeho nic v hlavě vytanuly všechny poučky, rady a ukázky, kterými jí kdysi v mládí její tatínek zásobil. Náhle byla neskutečně vzdělaná, všemu rozuměla a rozpoznávala jednu houbu vedle druhé. Nekonečný příliv staronových informací jí natolik pohltil, že v mžiku měla nejen plné dlaně, ale už i předloktí, a během několika málo okamžiků byla ochotná v té deštivé zimě obětovat svou košili jako nosítka pro všechny jejich úlovky. Přece by je tam nenechala ležet!! Ocitla se v zajetí všech svých smyslů, které se koncentrovaly a jednotně rezonovaly na maximální houbařský výkon. Měla tak trochu štěstí, že celý les byl plný hřibů „modráků“, takže u nich bylo riziko záměny opravdu mizivé, vždyť každá houba, na kterou šáhla, o sobě okamžitě vydala pravdivé svědectví změnou barvy. A ty, které se možná tvářily jedle, ale nemodraly, pro jistotu nechala ležet pěkně v mechu. Možná i díky tomu žije dodnes a může psát tento článek:-)